Tajemství a vnitřní síla "Motivace duše"

Na druhou stranu argumenty trenérů, kteří dávají příklady slavných sportovců jako Tiger Woods, který se od 3 let nehnul ani na krok bez golfové hole, nebo Jaromír Jágr, který viděl hokejovou branku kdekoli, dokonce i nohy babičky, která seděla v kuchyní na židli, byly ideální příležitostí kam střílet góly, jsou opodstatněné!

A co potom žokej Váňa, který nám vyprávěl, že měl od dětství nevysvětlitelné nutkání „jezdit“ na všem živém, co mělo čtyři nohy. Takže přes kozu a krávy až ke koním!

Žokej Josef Váňa měl od malička doslova nutkání jezdit na všem živém. Na statku se divili, jak je možné, že některé krávy zázračně snížily svou dojivost. Až zjistili, že je to proto, že se na nich malý Váňa prohání, místo aby je nechal v klidu se pást.

Jakmile byl viník v podobě malého Váni odhalen, živočichář, zodpovědný za dojivost krav, zareagoval možná nevědomky, ve prospěch dostihového sportu – koupil malému Pepovi prvního koně!

Nemusíme ale nutně zůstávat jen u sportu. Podobné příběhy můžeme sledovat i v jiných oblastech.

Americký miliardář Warren Buffett, který je často přezdíván jako věštec z Omahy, své nesmírné jmění získal ze svých investic. Obchod ho zajímal snad ještě dříve, než začal mluvit. Traduje se, že již ve svých 6 letech začal obchodovat s plechovkami Coca Coly.

Ve městě koupil balení šesti plechovek za 25 centů a poté rozvážel po okolí a prodával jednotlivě – jednu za 5 centů. V 11 letech si koupil první akcie a ve 14 uskutečnil svou první investici do nemovitosti.

Ingvar Kamprad, který, je zakladatelem společnosti IKEA, svého obchodního ducha nechal pronikat také již od útlého dětství. Nakupoval ve městě balení sirek a poté po okolí prodával jednotlivě se ziskem.

Výše uvedené příběhy nejen ze sportovního prostředí mají své vysvětlení. Tyto děti nebyly do ničeho nuceny! Jakoby velmi brzy objevily „smysl“ svého života, své duše. Vždyť z čeho by jinak pramenilo pořekadlo: „ Má obchodního ducha.“ Nebo: „Hokej má prostě v krvi“.

A nejde zde o žádné donucovací techniky. Máme v takovýchto případech dítěti ty aktivity zakazovat? Co když prostě chce denně na trénink? Co když naopak vytrvale žádá okolí, aby si šlo s ním to či ono zahrát i mimo tréninkové jednotky?

Jsme zastánci teorie, že pokud dítě dělá, co ho „baví“ a dělá to samo od sebe, není možné ho „přetrénovat“ či sport mu otrávit až znechutit. A právě proto není možné určit univerzálně, kolik hodin může dítě trénovat, aby toho nebylo moc ani příliš málo.

Jediné, co musím v těchto případech hlídat je kompenzační cvičení, ať již z hlediska fyzického či psychického.